February 2011

miluju psaní, blog je můj život.

27. february 2011 at 12:59 staré články.
chtěla jsem mít blog navštěvovaný třistakrát za den. chtěla jsem mívat padesát komentářů k článkům. chtěla jsem být jedna z těch uznávaných blogerek. chtěla jsem prostě patřit mezi ty slavné dívčí blogy. ale už jen ta představa, že budu na blog cpát takový ty věci jako návody a rady jak se malovat či jak mít skvělou postavu, nejnovější modní trendy, nebo jak na kluky a podobně. né. díky, vážně nechci. takové blogy mi nic neříkají, takovým blogům se téměř vyhýbám. takový blog rozhodně mít nechci! stačí mi šestkrát menší návštěvnost, stačí mi pár komentářů/názorů opravdu k článku.
píšu.. co mám na srdci, co mám v hlavě, píšu co mě trápí, co miluju a co nesnáším. jsem upřímná a otevřená a toho se nevzdám! stačí mi domění, že mé články někdo čte, že to někoho zajímá, že se tady vrací a čtou znovu. možná bych chtěla víc, ale stačí mi to. psaní miluju. a blog mi umožňuje podělit se o své myšlenky. proto je to můj život. a rozhodla jsem se tomu i trochu svůj blog přizpůsobit. smazala jsem menu. ale odkaz "blog is my life" pod záhlavím ukazuje všechny rubriky. už nemám galerii s fotkama. ani k článkům už své fotky přidávat nebudu, jen někdy. a fs mám od toho, aby psali komentáře k článku a né jen odpovědi na můj komentář, nebo dokonce jen "hezké" "jak se máš?". proto chystám třídění.

no a teď ještě stručně k mému životu. z pátku na sobotu jsem spala u V. bylo to fajn, zas ty naše hovadiny a výbuchy smíchu. popcorn po celým pokoji. big shock a redbull zachvíli vypitej. v noci výprava celým bytem pro kakao. a film "satan přichází". usly jsme okolo čtvrtý ráno. a odpoledne šla ještě k nám.

pevně mě obejmi, prosím.

25. february 2011 at 14:36 staré články.
být pevně svírán v náručí je jedna z nejkrásnějších věcí na světě.
byly časy kdy jsem se denně s každým objímala snad desetkrát. s lidma co pro mě hodně znamenají, ale i s lidma, které téměř neznám. všecko to vzniklo z účasti "objímacího dnu" na fejsbuku. bylo to fajn, takový příjemný pocit. v tu dobu jsem vůbec byla celá šťastná. měla jsem plno kamarádu a dalo by se říct, že jsem patřila k těm oblíbeným. jednou, to už si ani nepamatuju kdy a jak, sem si z toho všeho dala pauzu. zůstavala jsem ve třídě a nedostala jsem se k lidem, které jsem tolik toužila zase obejmout. svět se nezastaví, jde stále dál. jakoby na mě všichni zapoměli. ale nevadilo mi to. trávila jsem čas jen s těma co mám vážně ráda.
pamatuju si den, to jsem byla úplně "happy", protože jeden můj kamarád, strašně roztomilý a krásný(: mě vážně asi padesátkrát obejmul. ale zrovna od něj to bylo tak boží. obejmul mě a pevně stiskl. tak krásně voněl a hřál. vážně tenhle pocit miluju. připadalo mi to jako celá věčnost. a přitom to bylo tak děsně krátký. ještě, že to bylo znovu a znovu.
nemám ráda ty napodobeniny obejmutí, které spočívají v tom, že kluk holku neobejme, ale užije si její zadek. je to možná divný, ale prostě je to o ničem. jak si to pak mám vychutnat? když mi to příjde jako jen příležitost šáhnout si a uspokojit své hormony. bohužel mě takhle dva kamarádi obíjmali.
ale nakonec přešly i ty časy objímání s nejbližšíma. chybí mi to. sem tam někoho popadnu a pevně obejmu. sem tam někdo obejme mě. ale není to denně. není to tak často jak potřebuju. hodlám to změnit. jenže už mi to nepříjde tak přirozený jako kdysi.
nechápu jak jsem zrovna o tomhle tématu mohla napat článek. ale leželo mi to nejen na srdci, ale i v hlavě. a jsem ráda, že jsem to dokázala napsat slovy.

sarka.

23. february 2011 at 18:56 miluju.
věřila jsem, milovala. byla jsem šťastná.
když vás všichni opustí, když vás opustí všichni, kterým jste říkali přátelé. zůstanete sami. nevíte co dál, nevíte jak takhle žít. ale pak se oběví, příjde někdo kdo vám pomůže, příjde někdo s kým se dokážete smát, příjde někdo komu můžete věřit! přítel? ona. vážně mě dostala až z totálního dna a za to jí jsem vděčná. každé ráno pro mě přišla, a už začínaly ty výbuchy smíchu a mé rozzářené oči, hlava plná šílených nápadů a život plný štěstí. ve škole s polu, po škole šla ke mě a nebo jsme šli ven, snažili jsme fotit "umělecké fotky" a užívaly jsme si. jí jsem řekla všecko. prozradila jsem jí všecky moje hesla. ukázala jsem jí tenhle blog. řekla jsem co ke komu cítím, co si o kom myslím, prostě jsem jí naprosto důvěřovala, to proto jak moc jsem jí měla ráda. v tu chvíli by mě nikdy nenapadlo, že jednou i ona odejde, jako ti kvůli kterým mi pomáhala. zklamala. vykašlala se na mě. naše cesty se zase rozdělily a já si uvědomila, že ještě neumí mít tak opravdově ráda. má cit asi jako malé nevyzrálé ditě, umí milovat, ale slepě. někdo ji ubližuje, nadává jí a jednou se na ní usměje, pak si hned myslí, jak ji má rád. nevyčítám ji nic. jen mi je líto toho jak je naivní. tolikrát ji už život srazil na kolena, ale ona dál věří všemu. jde dál se stejnýma chybama. i přesto, ale patří do mého srdce. teď jsme jen takové normální kamarádky. ale jsem ráda. ♥

vojta.

21. february 2011 at 19:08 miluju.
;*
moje zlatíčko, i když vlastně vůbec né moje.
spolužák od první třídy. s ním mám jiný vztah než s kýmkoliv jiným. vždycky byl takový hodný, pomohl mi a rozveselil mě. potěšil mě. trošku se změnil. má v sobě teď více hormonů. říká mi jak mám sexy zadek, jak jsem krásná, a jak ho mrzí, že mě nikdy neměl, svěří se mi o všech soukromch věcech, a pořád mi věří i když jsem to někdy 'trošku' vykecala. plánovali jsme si jaké by to mezi náma bylo, psával mi, jak by si semnou hrál a co všecko by semnou dělal. mu řeknu "dej mi pusu" "pevně mě stiskni" i když jsme jen kamarádi. mám ho vážně moc ráda. protože myslím, že jestli někho dokáže mít rád tak právě on. trošku mě mrzí, že jsem se na něj vykašlala, kvůli jiného kluka i když byl jen kamarád. holky ho vlastně většinou jen vodí za nos. to on si, ale nezaslouží. musím si ho od teď pěkně pohlídat. protože i když bych ho někdy zabila, když se chová jak debil, moc mi na něm záleží! někdy mi příjde, že jsem byla jeho děcký sen, který se mu nikdy nesplnil. prý mě miloval. možná jo, možná ne. nevím, do hlavy mu nevidím.
ps: tuhle fotku mi přísně zakázal zveřejňovat. jenže je to jeho nejlepší fotka co má, a navíc byla focena pro mě, takže smůla. ♥

víkendovská kaše.

20. february 2011 at 18:16 staré články.
debil.
všecko je vlastně stejný. i když úplně jiný.
příjde mi, že tady píšu pořád to stejné. a přitom se toho tolik změnilo. možná ne. já nevím, nevyznám se ve světě. mám teď všeho dost, všecko mě štve. "Máš tak strašně dospělácký problémy." řekla mi moje puberťácká matka. no a co? tak se prostě nechci zabývat problémy, co za to nestojí.
přemýšleli jste někdy nad tím, že za minutu už nemusí být nic? všichni strašně pospíchají, trápí se, marní životem. ale kdykoliv kohokoliv může srazit auto, nebo cokoliv jiného, kdy něčí život může prostě skončit. ať nás nebo někoho blízkého. představa, že se s někým pohádám, a pak zemře a já se s ním neusmířila je hrozná. a nebo když umře někdo, komu jsem nestihla říct, jak moc ho mám ráda. ale ten pocit umřít, bych chtěla zažít. jo vím, zažiju. ale prostě pak se zase vrátit, jen vidět komu na nás vážně záleželo, kdo se kvůli toho trápí a tak. chtěla bych vidět kdo se jen přetvařuje, komu by to bylo fuk, či dokonce kdo by za to, že sem umřela byl rád.
v pátek jsem si začala psát něco jako tady na blogu pod názvem "život" takový reálný, hrubý a tužkou psaný sešit. vždycky když mě něco žere. něco z čeho se potřebuju vypsat tak to tam napíšu, je to vlastně opravdu jako tady, jen je to moje osobní/soukromé. nikdo to nečte a ani číst nebude, nikdo k tomu nic neřekne, nikdo neví o tom co sešit obsahuje. za to tady si to může přečíst kdokoliv. i tak jsem, ale naprosto upřímná a otevřená, mnohdy víc než v realitě. ehm. tenhle článek mi připomíná nějakou kaši. s kakaem? se skořicí? hlavně bez másla prosím! bude to asi tím, že to už spisuju celý víkend, po kouskách. pokaždé se cítím jinak, pokaždé mám něco jiného v hlavě. a potom to takhle dopadá.
pako.

smích, který zakrývá pláč?

16. february 2011 at 18:41 staré články.
;*
jednou pro mě budeš plakat, jako já plakala pro tebe. jednou ti budu scházet, jako jsi ty scházel mě. jednou mě budeš potřebovat, jako já potřebovala tebe. jednou mě budeš milovat, ale já tebe už ne.
možná kruté pro někoho, kdo vám byl vším. možná naivní pro někoho, pro koho jste nebyl ničím. i přesto si to strašně přeju! aby mě m. chtěl mít! aby po mě toužil, aby se kvůli mě aspoň trochu trápil, abych mu chyběla a abych mu nedala aspoň trochu spát. stejně, ale nikomu nejde o to kdo sem. co mám uvnitř. kluci by mi jenom šahali na zadek a holky se jen přetvařují. příjde mi, že se všichni strašně dělají. příjde mi, že ze sebe lidi dělají někoho kým vůbec nejsou.
"možná jen chceš aby tě všichni viděli se smát. možná chceš aby to vypadalo jak jsi šťastná" nejdříve jsem si myslela jaká je to strašná hloupost, když mi to tatík řekl. že tohle já přece nedělám. ale pak mi došlo, že i když jsem nejvíce upřímný človek, kterýho znám, asi to vážně někdy dělám. někdy zakrývám všecko to trápení a smutek v sobě. k čemu by mi bylo plakat? stejně to nikoho nezajímá. tak radši budu dělat, že jsem šťastná. pak tomu totiž věřím. pak se sice tak jinak, ale i přesto cítím trochu šťastná.
citím se nějak starší. jako bych trochu dospěla. jako bych už toho o životě věděla strašně moc. ale nechci se tak cítit. pak totiž nemůžu zklamat. pak odemně lidi očekávají víc. a já nemůžu dělat chyby. prý jsem, ale hodnější a nemyslím jenom na sebe. ale za to mi příjde, že celý svět jenom na sebe myslí. po dlouhé době se zase bavím skamarádkou p. která mi v životě strašně chyběla. mám ji ohromně ráda. ale jsme každá jiná. no a dneska jsem se ji vyzpovídala. cítila jsem jako bych pro svět něco znamenala, jako by někomu na mě záleželo, jakoby někho konečně poslouchal moje problémy. necítila jsem se konečně tak prázdná jako vždycky. bylo mi fajn.
pako.

V̶a̶l̶e̶n̶t̶i̶n̶e̶D̶a̶y.

14. february 2011 at 18:12 staré články.
pako.
nikdy. nikdy. nikdy se nevzdávej.
o víkendu jsem byla u tatíka. miluju tu jeho energii, která okolo něho koluje. miluju ty jeho optimistické řeči, které dodávají sílu jít dál a žít. prej, že "nikdy. nikdy. nikdy se nevzdávej." má to něco do sebe. něco co mě v životě žene dál přeze všecko. dodává mi to sílu a odvahu. pro mě je něco jako citát, ale z mé hlavy do života spíše "Život je jen sázka. Neprohrávám. Nebojím se. Když věřím dokážu všechno."
dneska je 14. 2. 2011. tedy valentýn. co s tím, ale všichni máte? den jako každej jinej. a tolik povyku u toho. říct někomu mám tě rád. můžete přece každý den. no jo možná jsem jen trochu zklamaná z toho, že nikoho nemám, z toho, že jsem tenhle den sama. ale to spoustu dalších lidí. stejně si, ale za svým nazorem stojím. jako vždycky.
miluju svůj blog. vážně, je to můj druhý život. snažím se jak nejvíce umím. snažím se být nejlepší. nějak teď moc nechci rýpat do dessu protože se mi tenhle moc líbí. jsem spokojená. ano, myslím, že si s blogem nevedu špatně. mimochodem chtěla bych strašně moc poděkovat lidem, kteří napsaly názor na téma úspěšný bloger. vážím si těch dlouhých komentářů co za něco stojí, vážím si toho, že jste si udělali čas a něco napsali. ne jen k tomu článku, ale i k spoustě dalším. někdy si říkám, že kdyby zrušili blog, nevím co bych dělala. no jdu se podívat na blog mých zlatých. mějte se.
pako.

na téma.. ÚSPĚŠNÝ BLOGER.

13. february 2011 at 18:14 staré články.
Diskuze.
- design. = první dojem blog? je důležitý? a nebo se dá přehlídnout?
- články. je důležita kvalita článků? a nebo denní aktivita?
- návštěvnost. bez ní by to nešlo? je lepší mít plno návštěvníků podvodem? a nebo jen pár opravdových?
- komentáře. "hezké" "zajímavé"? a nebo opravdu k věci?
- reklamy. jediná možnost jak dát o sobě vědět? jdou vám krkem? a děláte to taky?
- sb/affs nebo oblíbené blogy. co upřednostňujete? a jaký je mezitím rozdíl?
- obsah blogu. čemu dáváte přednost? jakým blogům se výhýbáte? kopírování? a nebo originalita?
- váš blog. jak je pro vás důležitý? jak moc se mu věnujete? jak jste pečivý?
- začátečník. špatný bloger? a jak dospěje k úspěšnosti? jak jste k ni dospěly vy?

postrádám to čím bys měla být.

11. february 2011 at 18:02 staré články.
život.
nenávidím tě. ale i miluju. někdy mě to až děsí.
nedokážu o tom tady psát. nedokážu se s tímhle svěři právě blogu. ale strašně mě to trápí a ničí. není to jako ten problém, že nevím co na sebe nebo že jsem tlustá, není to problém, že mám velký nos a nebo málo kamarádu, není to o tom, že se cítím být sama. týká se to rodiny. opravdu se tomu chci co nejvíce vyhnout. jako bych neměla rodinu. matka, která se cítí na dvacet. vyhazuje prachy za oblečení, které si ani nevyskouší a pak je nechá chátrat ve skříni. nedozrála, jakoby životně neskušená. stále nespokojená a citově slepá. sobecká. ale přesto všecko přece moje matka ne? tak proč se tak nechová? proč po mě řve jak jsem neschopná, když není o moc lepší? proč rozděluje na moje, tvoje a jeho a né na naše? když bydlíme všichni v jednom domě? v životě mi chybí opravdová maminka, která by mě milovala a ochraňovala, utěšovala před světem jako svoji dcerušku. za to jsem, ale silnější! dokážu bojovat až do úplnýho konce. až do naprostýho vyčerpání. dokážu všecko co budu chtít a to jen díky tomum že vím, že na svět jsem sama. tatínek? lepšího mi život dát nemohl. mám toho nejlepšího tatínka. miluju ho víc než cokoliv na světě. i on má rád mě. je můj vzor. hrdina mého srdce. do života mi toho srašně hodně dal. někdy si říkám, že jsem tu jen kvůli něho. od by mi dokázal nahradit i tu maminku. kdyby jen ta moje ho nedovadla až k samémotnému zničení, musel se odstěhovat. chodíme k němu na víkendy. [ještě s bráchou, kterýmu je osum a ještě všecko tak docela nechápe.] ale i tak se hádají, aby nás matka měla co nejmíň. třeba jen o půl hodiny. tohle je napsáno jen stručně a okrajově nic z toho není rozepsáno. cítila bych se až moc vině kdybych měla popisovat můj vztah/hádky/nadávky.. všecko co se mezi mnou a matkou děje. to já nemůžu. na to jí až moc miluju. je to přece moje matka. nikdo jiný její roli nedokáže nahardit. i když vím, že bych to i já zvládla líp.
hučí mi v hlavě. celý svět okolo jakoby se točil. vidím dvojitě a těžce se mi dýchá. jednou je mi strašně horko a jindy jsem celá zmrzlá. nedokážu se soustředit. potřebuju utéct pryč.
pako.

Někdy je lepší neříkat nic.

9. february 2011 at 16:12 staré články.
Život tě naučí! (:
asi jsem had. a momentálně nejsem ve své kůži.
ale neměnila bych! nechtěla bych být někým jiným. nechtěla bych být jiná. i když mě svět nechápe a cítím se odlišná. jsem ráda tím kým sem. co noveho? v kuse teď poslouchám rep. a nezajímá mě, že se to lidem nelíbí. miluju to. chýtá mě to za srdce. ukazuje mi to moje pocity. dále. přiznala jsem se V. , že jí považuju za nejlepší kamarádku. ona mě ne. má pořád trápení s pavlou. miluje ji. a já jí pořád jenom pomáhám a držím nad vodou. možná je to trochu sobecké, ale chtěla bych kamarádku jako jsem já. ona má mě. ale koho mám já? asi vidím svět moc černě. nemám se špatně. mám se fajn. každá ta chvíle s ní a tak, když zrovna o p. nemluví. Dál. M. něco žere. určitě! jeho tatík prodělal infarkt tak se mu nedivím, ale něco semnou. no, ale jim se teď nějak zabývat nepotřebuju. dál. usmířila jsem se se S. (ej těch lidí už tu je.) ona je moc fajn, hodná a trošku více šprtka. jednou mi strašně moc pomohla, dostala mě ze dna. a já jsem jí měla vážně moc ráda. ale ona ze sebe dělá frajerku, je naivní a snaží si na bůh ví co hrát. ale už je to mezi náma zas okej. no vím, že vás to moje psaní moc nebaví. to je prozatím vše.
pako.