March 2011

špatná zpráva.

27. march 2011 at 15:41
tak jsem tak sledovala články mých oblíbených blogů. dále jsem sledovala jak často ke mě chodí a všeobecně jak mi vyhovují. měla jsem velkou spoustu oblíbených blogů. ale někteří mi vůbec nepsali komentáře k článkům a i když třeba psali tak mě jejich blog nebavil. no a omlouvám se všem, kteří neuspěli. snad se za to na mě nebudete nijak zlobit. no a tady jsou ti, kteří zůstávají.


jarní prázdniny.

21. march 2011 at 19:52 staré články.

14. - 20. března. jsem měla jarní prázdniny. začátkem týdne bylo hezky, svítilo slunko a bylo příjemně teplo. v úterý jsem šla ven s kamarádem V. už dlouho jsme s polu venku nebyli, a tak bylo fajn si s ním zase popovídat. seděli jsme na jedný z mých oblýbených laviček, smáli se a různě debatovali. ve středu jsme chtělí jít zas. ale počasí nám nepřálo. šla jsem k babičce, která bydlí minutu od nás. jako vždycky jsem se u ní "malinko" přejedla. no a ve čtvrtek si pro mě a bráchu přijel taťka. šli jsme do restaurace a já si obědnala pizzu, na které bylo snad všecko. od vajíčka až po nějaké houby. můj žaludek se totiž ozýval, jak nejhlasitěji uměl. večer jsme se dívali na film a pak přes celej byt pouštěli různý písničky. heh. když si, ale vzpomenu jak jsem si v koupelně tančila takový děsně sexy tanec jako by mi bylo pět, no a už mi rudnou tváře, jak to bylo trapný. ale hlavně, že jsem se měla fajn! v pátek to všecko nějak rychle uteklo. večer začalo sněžit a já se šla projít s tatíkem ven. bylo to naprosto báječný. sníh, který mi už pokrýval celou hlavu a rozpouštěl se mi na nose se pomalu, ale jistě hromadil. povídali jsme si a procházeli "městem". je vážně úžasný mít tátu jako je on. v sobotu ráno to naopak všechno hrozně trvalo, to balení a vypravování. anó. po delší uvaze se rozhodlo, že ještě pojedeme na snowboard. no a konečně jsme seděli v autě, nabalení a spocení. po asi hodině cesty jsme dorazili. měla jsem strašný problém vyjet na pomě. a i když mi to jindy šlo, teď jsem padala pořád dokola. stejně je to, ale nepopsatelný pocit, když svištím po kopci, vyřízená, vysmátá, a naprosto volná. asi okolo šesté jsme se vrátili konečně domů. hodila jsem svým unaveným tělem na gauč. a čekala než tatík uvaří steaky. v osum hrála superstár. na telku sem se dívala asi do dvanácti, protože mě tam pak zaujal ještě jeden film. no a v neděli už jsme jeli domů. byl to celkem příjemný týden. užila jsem si poslední zimní chvilky. a konečně začalo jaro. snad se všichni začnou usmívat. snad se všecko začne obracet k lepšímu. snad už ta zimní nálada odchází.

chvilka zasnění a plánování nedaleké budoucnosti.

14. march 2011 at 14:36 staré články.
nesnáším změny. a proto tolik vyvádím když se mi něco v životě změní. když někdo odejde. když někdo zklame. no, ale i přes všechen ten strach ze změn chci udělat nějakou změnu se sebou. nejspíš jen ve vzhledu. možná i v něčem uvnitř. chci blonďatou afinu. konečně se mi podařilo mamku přemluvit a nabarví mi ju, snad. no ale chtěla bych celý vlasy trochu zesvětlit. to prý nepřipadá v úvahu. takže to později. chci se zase nechat ostříhat. tentokrát né u mamky, ale u nějaké kadeřnice. mám z toho, ale životní trauma. protože jak jsem byla malá tak mi mé krásné dlouhé vlásky téměř oholili. a vypadala jsem jak kluk. od tý doby se kadeřnicím vyhýbám. ale už mě nebaví to mamčiné nedokonalé stříhání, takže se musím překonat. dál chci pierc. už mám čtyři dírky v uchu, ale přece jen jsou to náušnice. takže chci piercing pod ret. ale to mi nedovolí. je to jasný. i tak ho, ale prostě děsně chcíí, i když mi to asi nebude slušet. až budu mít vymakaný břicho, chci i do pupku. to by mi myslím dovolit mohly. no a nakonec bych chtěla tatto. ještě přesně nevím kam a ani nevím co, ale něco jako "láska" na nohu a nebo na krk. jo a ještě styl. mám takový nějaký svůj vlastní. ale chtěla bych se do toho více ponořit. být spontání a sama sebou. sou to sice změny, které nebudou jen tak ze dne na den, ale v životě bych si je chtěla splnit. a baví mě takhle dětinsky si plánovat do budoucna. to mě napadá, že už mám úplně rozplánované letní prázdniny. je mi jasné, že z toho víc jak polovina zřejmně nevýjde. ale i tak mě to hřeje u srdce. třeba jako, že pojedu do francie, vyfotím se u ajfelovky a potkám rozkošnýho francouzne. že se letos totálně opálím, že budu prodávat zmrzlinu a tím si vydělám jakejsi menší podíl. že pojedu na tábor se svou skvělou kamarádkou, že si to parádně užijem. že zažiju nějaký románek, a pak si budu vylejvat srdce opravdovýmu příteli. že s v. pojedeme na chatu, kterou budeme mít úplně pro sebe a budem chodit na procházky do lesa. že prázdniny mi nebudou připomínat ty minulý a nedostanu se z toho zase na dno. že budu chodit na bazén a na brusle, že na mě budou mít lidi čas. že tohle budou ty nejúžasnější prázdniny v historii světa a že to všecko budu mít zaznamenáno na fotkách. ale jak by jeden frajer, no tedy m. řekl: chtít můžeš. a tak teda dopisuju článek o tom co všecko jak malý děcko chci a u toho se sbírám k zubaři, kterýho jsem ještě nikdy neviděla, ale nebojím se. jen nechci žádný vrtání zubů a blomby.

už ani nevím na kolik filmů sem se stihla podívat.

10. march 2011 at 15:32 staré články.
jak já říkávám "hlava už mi jde okolo planety." celý týden marodím doma. v jednom kuse se dívám na nějaký filmy. a že už jsem toho stihla. všecky díly divokých slepic, pár z superstár. smrt on-line. milý johne. nezapomeň na mě. proměnu. ramonu. itálský prázdniny. nikdy to nevzdávej. na svatýho valentýna. už ani nevím co ještě. z toho mě nejvíce zaujaly dva.

nezapomeň na mě.
v hlavních rolích hrají Robert Pattinson "tyler" a Emilie de Ravin "ally". líbí se mi na tom, že to není žádná pohádka s hepyendem. ale, že je to film opravdu o životě. před deseti lety ally zavraždily na vlastní oči matku, vyrůstá z otcem. odmítá jezdit metrem a jíst moučníky až na konec. "proč by to nejlepší mělo zůstat jako poslední? třeba se toho už nedočkám." tylerovi zemřel bratr. tedy spáchal sebevraždu, v den svých dvacátýchdruhých narozenin. tyler ho našel. a pořád se se smrtí bratra nedokáže srovnat. má sestru. malou umělkyni. je fajn, že se jim táta snaží zařídit budoucnost. ale na co jim je? když světu vládne přítomnost. tyler a ally se do sebe brzo zamilují. a přes všecky komplikace a tíhu života se všecko začíná zlepšovat. ale je 11. září 2001 a zaútočí na dvojčata, kde je právě tyler. tím končí film. lidi jsou odlišní. někdy trochu a někdy víc. svět je nechápe. tu odlišnost, "originalitu", pohrdavost a nechápavost v sobě cítím i já. život takové lidi zavrhuje a i když to někdy bývají umělci a podobně, mají těžký život, a vším si musí projít téměř sami. film mě fascinoval. a i když sem ho chápala možná jinak, než jak byl natočen, né že by mi otevřel oči, ale ani mě nezaslepil jako všecky ty dokonalé životy, plný štěstí, slavy, lásky a talentu jako v ostatních filmech.

milý johne.
další velmi krásný film. o vojákovi johnovi a
savannah. za dva týdny se do sebe naprosto zamilují, ale pak john musí na dva roky pryč. píšou si dopisy a všecko je to děsně krásný, až jednou
savannah nenapíše dva měsíce. zasnoubila se a nakonec vdala, i přesto všecko jak moc johna miluje. přemýšlím, že to musí být strašný zamilovat se do vojáka a pak bez něho tak hlouho trpět, bát se. ale musí to být krásný, silný, ta láska, to štěstí, to když se zase vrátí. jenže co když se nevrátí? nedokázala bych to. a nebo možná jo. možná bych si na chvíli chtěla zkusit jaký to je milovat vojáka. možná bych si chtěla na chvíli zkusit být vojákem, změnit se, bojovat za svět.



kežby simulace.

7. march 2011 at 18:38 staré články.
víkend byl úchvatný. no fajn, to zas ne. ale bylo skvěle. myslím, že to byly nejkrásnější chvíle za celý tenhle rok. konečně jsem neseděla doma. venku bylo pěkně, svítilo slunko a nebylo ani nijak zima. domluvily jsme se s v. a vyrazily na brusle. dívali se na nás sice jako na blázny, po zemích se pořád válelo plno kamínků, ale cítila jsem se šťastná. smála jsem se a užívala si života i když se mi zezačátku chtělo strašně spát. k večeru už jsme vážně nevěděly co děláme. tančily jsme a skákaly do rytmu nějaký velmi moderní písničky "malo malo, pomalo." leželi jsme na zemi a nevadilo nám co si o nás budou myslet. je to vážně kamarádka. ♥
tý fotce se směju ještě teď. protože sme se hádaly kvůli toho kdo dal komu pusu. já jí ne! to ona byla moc blýzko:D ona mě ne! to prý já jí. no každopádně z toho pak byla rvačka. byl to prostě boží víkend.
včera večer jsem se odebýrala téměř usínající od superstár. a pak sem skoro mrtvá zalehla do svý milovaný postele. ráno mě probudila ukrutná bolest kostí. křeče v břichu a nevolnost. chtěla jsem jít do školy, ale bylo mi jasný, že to nepude. takže teď jsem marod, doma. ležím v posteli a čučím na různý filmy. štve mě to, protože bych radši simulovala, než aby mi vážně bylo takhle.
víc toho nebude, nebaví vás to číst. a už nemám sílu psát. jen se podívám na blog mých oblíbenců a jdu si zase lehnout. pak si dám sprchu a chvíli vydržím u hvězdný pěchoty.

váš nemocnej

napíšu jindy.

5. march 2011 at 11:47 fotky.
né že by se mi tak úplně nechtělo psát, spíš nevím o čem, ale je to snad jen takové menší období. proto jen fotka. napíšu asi po víkendu. zatím, se mějte:*

nebylo to tak krásný, jako v mých představách.

1. march 2011 at 16:57 píšu srdcem.
ty každodenní články už dávno přešly! ty články ve kterých se pokaždé oběvil jakýsi záhadný m. třebaže je už to ohrané, třebaže je to až nudné, chci o něm zase napsat. chci zase zavzpomínat na ty časy kdy on byl tím, kterého jsem milovala. chci zavzpomínat na dobu, než se změnil.
myslím, že to pro mě byl snad nejdokonalejší kluk na světě. byl to můj téměř nedosažitelný cíl. tři roky. tři roky toužení a snění. trápení, slzy. tři roky ztraceného života, který mi už teď nikdo nevrátí. v tu dobu jsem to nevěděla, v tu dobu jsem šla jen slepě za láskou. jak někdo může být takhle naivní? ale kdo mohl čekat, že tohle všechno snění a doufaní opravdu k něčemu bude? bum! poslední školní den před letnímy prázdniny se to stalo. ani nevím jak, ale byla jsem zadaná. patřila jsem mu. chodila jsem s ním! letní dny, slunko, teplo, volno. skoro každý den jsem byla s ním, téměř sedum hodin. těšila jsem se na to když jsem vstala, těšila jsem se na to jak zase ucítím teplo jeho těla, jak ucítím tu jeho přitažlivou vůni, těšila jsem se jak zase pohlédnu do jeho pronikavých zelených očí, těšila jsem se jak zase ucítím jeho dech na svých ramanech, na krku. cítila jsem se šťastná, cítila jsem se krásná. neboť můj tak dlouho jen sněný sen se splnil. už jsem nepotřebovala nic. měla jsem jeho a to mi stačilo.
jenže nic netrvá věčně. a štěstí už asi bylo dost. začal na mě kašlat. asi potřeboval být s kámošema. už jsme s polu nebyly denně. už jsme si tolik nerozuměli. jakoby se naše cesty zase rozdělovali. já ho, ale pořád tak strašně milovala. začala jsem trávit čas s jinýma klukama. s kamarádama. chtěla jsem, aby mu to vadilo, chtěla jsem aby zas přišel a byl semnou. ale byl to omyl. ano, začalo mu to vadit, ale o to víc na mě kašlal. trpěla jsem, po nocích brečela, vyřezala jsem si na nohu M a nevěděla co mám dělat dál. vím, měla jsem se s ním rozejít. jenže byl můj splněný sen, byl všecko co jsem si kdy přála. a teď jsem o něj měla přijít? dělala jsem co se dalo, ale jeden letní večer už jsem nevěděla co dál. napsala jsem děsně dlouhou smsku a přemýšlela, jestli ji mám važně poslat. odesláno. "dobře, bude to tak lepší. mrzí mě to, ale už se vážně nedá nic dělat. už je to naposlet co ti píšu, že tě strašně miluju. pá." jen tohle napsal. konec. během pár minut bylo po všem.
to dám to zvládnu. ne! co sem to udělala? vždyť už to bez něj nedokážu. první co mě v tom zmatku a bolesti napadlo bylo zavolat v. která byla na letním táboře. se smíchem to zvedla a ptala se co potřebuju, já brečela do telefonu ze slovy, že sem se s ním rozešla. neměla čas. neměla čas na mě, neměla čas ani na blbý "to bude dobrý." fájn, bylo mi snad ještě hůř. jenže člověk se z toho všeho dostane. a co víc, odpustí a dál miluje. ta slabost k němu mě zabíjela víc než samotný rozchod.
čas šel dál. a my se usmířili. byly jsme zase kamarádi. nedalo se to, ale vydržet být s ním jen kamarádka. chtěla jsem ho víc, víc u sebe. moc dlouho to nevydržel ani on. nedokázal se mě nedotýkat. a tak jsme se k sobě postupem času začali chovat jakobychom s polu zase chodily. byla jsem šťastná. ale na jak dlouho? sedíme s polu. a on byl ke mě blíž víc a víc. začínalo mi to vadit. ale milovala jsem ho. a tak jsem ho nechala, ať si dělá co chce.
chtěl víc, unudila jsem ho nebo omrzela. nevím. začal si psát s jinou. začal se zajímat o jinou. vypadaly jako zamilovaný pár. a já myslela, že zemřu! bylo to strašný, byla jsem tam navíc. ale nedal mi pokoj. cítila jsem se jako jeho hračka se kterou si vždycky mohl hrát kdy chtěl, kdy potřeboval. dost! začala jsem se jeho dotekům vyhýbat. začala jsem všechen čas s ním omezovat. najednou jsem viděla všecky ty fajn lidi okolo. jejich úsměvy. rozuměla jsem si s nima. a už jsem nechtěla být s ním. protože jsem viděla okolik přicházím."bavíš se semnou jen proto, aby jsi uspokojil svoje touhy?" a bylo to. naše cesty se zase rozdělovaly.
a já už tomu nezabraňovala. nechtěla jsem. byla jsem dokonce ráda! změnil se. stal se z něj takový sobecký nudný bručoun, kterýmu je všecko jedno. a dokonce už není ani tak krásný jak jsem si vždycky myslela. už mě nic nedrží. jsem volná a můžu lítat světem kam chci. dokázala jsem si splnit sen. prožila jsem ho jak nejlípe jsem uměla a zjístila, že mám na víc, že tenhle splněný sen vůbec není takový jak vypadal. cítím se skvěle už jen proto, že jsem na to přišla. ale o to víc, že jsem se se dokázala vzdát. a tím jsem vyhrála. zvítězila jsem, a začínám žít. jinak. bez něho.
je strašné když na některý věci příjdeme pozdě. ale mnohem horší by bylo kdybychom na ně nepřišli vůbec. tahle cesta trápením i štěstím kvůli něho mi přišla strašně dlouhá. jsem pyšná, že jsem to dokázala takhle sepsat. nebolelo to. ani mi už nechybí. nemiluju. a nepotřebuju ho. ale v srdci všechny ty zážitky, vzpomínky i bolest zůstanou navždy. nevadí mi to. jsem ráda. a za všechny pocity mu děkuju.
a děkuju i vám, že jste si udělaly čas a chuť přečíst si celý příběh o mě a m.