April 2011

založila jsem si nový blog.

29. april 2011 at 18:59 staré články.
zdravím:)
tenhle blog miluju, mám ho už celkem dlouho a je tady kus mého života. sice začalo jaro a mě to trochu omrzelo, jsem si jistá, že jen dočasně, jelikož to dělá to počasí a ta jarní nálada. ale pořád píšu. né pořád, ale aspoň jednou týdně se snažím. i na mé oblíbené blogy chodím a čtu jak se mají, co cítí a s čím se právě v životě potýkají. připadá mi jakoby se zrychlil čas. probudím se, jdu do školy, příjdu a hned je zase noc. a do toho všeho si teď všichni začali zakládat blogy na blogspot.com zkusila jsem se tam zaregistrovat. z těží jsem nastavila jednoduchý dess. ale články přidávat umím. a proč vlastně? o tomhle blogu ví lidé z mého reálného života a tak jsem chtěla něco, kde můžu psát bez jakých koliv zábran. nejde mi tam o návštěvnost ani o počty komentářů. nejde mi tam o kvalitu mých článků ani o aktivitu. nejde mi tam vlastně o nic a to se mi na tom líbí. samozdřejmně na tenhle blog budu dál chodit. bude to pořád můj nejmilovanější blog. a tam ten možná časem i zruším. mým důvěrným fs, když budou chtít klidně zdělím adresu. třeba na fejsu nebo si mě můžete přidat na icq [611422044].
k mému životu: nic nového se vlastně neděje a přitom je toho tolik. ester, které jsem věnovala nedávný článek zmizela. ze života. no jednoduše se prostě rozešli. mrzí mě to, ale já jsem s tím nic udělat nemohla. asi už ji nikdy neuvidím. ale nechci na ni zapomenout. no a s ostatníma věcma/lidma/pocity/city/změnami se tady a teď zabývat nebudu. uvidím jakým směrem se to všecko dá a pak to zkusím sepsat.

paja.

23. april 2011 at 22:27 miluju.
nevím kde začít. ani nevím co vlastně psát. jediné co vím, že chci psát o někom. o někom komu říkám paja. kamarádka, kterou neznám nijak dlouho. ale kvůli ní jsem toho tolik zažila. prošla jsem si už nenávistí k ní i nejlepším kamarádstvím s ní. je to strašně zvláštní případ citů, které se ve mě zbýhají a které sama moc dobře nechápu. je mi tedy jasné, že ať čte kdokoliv tento článek tak už zezačátku se v něm ztrácí.
přišla k nám na školu nová, odlišná, trochu divná holka. která mě odsoudila už na první pohled. neznala mě a už mě soudila, nejšpatněji jak jen to šlo. možná sem v tu dobu vážně byla dost pitomá. i já jsem odsoudila ji. no a jak šel čas a my se neměly rády, stalo se co se stalo a já už si vážně nepamatuju jak se to všecko tak rychle přihodilo. je směšné jak někdo kdo v tomhle nehraje žádnou roli tohle všecko ví podrobněji než já. ví přesně jak. kdy a proč. ale já ne! nepotřebuju data a další věci. stačí mi pocit a srdce. jednoduše jsme se spolu nějak začali bavit. nejdřív jen jako spolužačky, které o přestávce hrály krváckou hru o střílení se dvacetikorounou do kloubů. a jako rychlostí blesku se z nás nějak staly nejlepší kamarádky.
možná to vyzní moc namyšleně, ale vím, že mě milovala. jako kamarádku samozdřejmně. denně mi dokazovala jak jsem pro ní důležitá a jak jsem pro ní na prvním místě. je to užasné, když vím, že na mě někomu záleží. ale jak říkám, byla jsem pitomá! neříkám, že teď už nejsem. ale v tomhle jsem byla strašná, zneužívala jsem toho. byla jsem zlá. ale i přesto jsem jí taky milovala. vždyť to byla nejlepší kamarádka!
jednou nám takhle hráblo v bedně a my si na nohu vyřezaly různý znaky našeho přátelství. já tam dodnes mám "P." asi čtyři centimetry velkým, nad kotníkem. a ona si na nohu vyřezala "D+P=navždy.!" rány se nestihly ani zahojit a naše nejlepší přátelství skončilo. můžu za to já. bolelo to. jí určitě nepopsatelně hodně! i mě. ale byla jsem pitomá! bolí to i dnes. tak ráda bych se s tím smířila, nějak bych si to chtěla odpustit, ale jak bych mohla? když ona a spoustu dalších lidí mi to odpustit nedokáže. někdy se mi v hlavně samovolně spouštějí takové představy, takové úryvky z té doby. je až neuvěřitelné, že si vzpomenu na něco, co jsem ani nevěděla, že si pamatuju. někdy je to tak živé. tak strašně skutečné. ale už je tomu rok.
a za tu dobu už se v mém životě odehrálo spoustu věcí. teď jsme kamarádky. mám jí strašně moc ráda, ale už to ani při nejmenším není stejný. myslím, že můžu říct, že je to místy přímo až strašný! ona totiž moc dobře ví, jak jsem jí ublížila, a už nikdy nic podobného zažít nechce. a tak si drží odstup. sice jo baví se semnou. ale příjde mi, že se s ní spíš bavím jen já. ona jen odpovídá a neřekne sama od sebe nic co by nemusela. nepříjde za mnou. jen když příjdu já, tak jen tehdy kýve na mé rychlostí světla se valící nezajímavé kecy. někdy mi to uvnitř napovídá ať jí nechám. ať už se sní nebavím. že už nemám právo právo jí zase ublížit. ale já už jí ublížit! no, ale je tu problém, problém týkající se mě, mého srdce, mého pocitu. ten problém je, že jí potřebuju. nesmírně moc! já ani nevím proč, ale cítím, že bez ní to nejde. přála bych si, aby to mezi náma bylo dobrý. vážně dobrý! abychom mezi sebou neměli žádné překážky a aby předemnou mluvila otevřeně a nebyla odtažitá. aby se nemusela bát. přála bych si, aby mezi náma bylo opravdové přátelství.

fotky z minulého týdne:).

18. april 2011 at 18:03 | d. |  fotky.
minulý týden byl celkem fajn:) měla jsem půjčený foťák a snažila jsem se toho co nejvíce nafotit.
skoro každý den jsme s verkou byly na bruslích. a asi dvakrát jeli naši slavnou trasu, kterou nazýváme "trasa nula dvě." je to celkem dálka. a když už jsem měla s sebou ten foťák donutila jsem ji párkrát se vyfotit.

nevěděla jsem co na to říct, nevěděla jsem jak se vlastně cítím.

13. april 2011 at 15:29 pocity slovy.
2. dubna jsme já a brácha s taťkou nasedli ráno do auta a téměř nevěděli kam jedem. prý někam za jeho přítelkyni. a já protrpěla šok, že vůbec nějakou má. doufala jsem, že je to nějaký opožděný apríl. zkoušela jsem si vytvořit představu toho, jak vypadá a jaká asi bude. přijeli jsme k nějakému domu a mě došlo, že tohle už asi apríl nebude. překvapilo mě, že vypadala naprosto jinak, než jak jsem hádala. chování jsem na první dojem radši nechtěla odhadovat. časem, že se uvidí. já byla podle mého udkopnuta a to do zadního sedadla, i když jsem tam šla víc než dobrovolně. začala jsem se cítit příšerně, jakože už nejsem ta jediná tatínková holčička. něco podobnýho jsem zažila když se narodil brácha. miluju tatíka, asi nejvíce ze všech lidí na světě a je pro mě nesmírně důležitý. vede mě životem a přísahám, bez něho bych se ztratila, bez něho bych šla jiným směrem. ano, stekla mi slza po tváři. celou cestu jsem nemluvila, ale předstírala, že je všecko v pořádku. přijeli jsme k nějaké restauraci, kde jsme si objednali oběd. byla celkem sympatická a tatík vypadal tak šťastně. k nám byla hodná, a chovalla se jako bychom skoro byli její děti. nechtěla jsem to kazit. a tak jsem se snažila chovat, jak nejlíp umím. nebylo to tak strašný jak to zezačátku vypadalo. no dobře musím uznat, že to bylo dobrý:) ona celá byla úžasná. a já si připadala jako v úplný rodině. jako já, brácha, tatík a nová maminka. jako by to konečně nebylo poloviční. večer jsme přišli k tatíkovi domů a dobelhali se k telce. brácha byl na kompu a tatík pracoval. no a já a ester sme se dívali na superstár. bylo to skvělý. taková pohoda. v neděli jsme obědnali pizzy a šli na piknik do parku. celej ten víkend byl božský. a já doufám, že jim co nejdýl vydrží. protože jsem tím sice ztratila malej kousek taťky. jeho všímavost o mě a ty chvíle kdy se mu vyzpovídávám víc než bych měla. ale získala jsem kousek té úplné rodičovské lásky.

nejspíš to je tím jarem.

3. april 2011 at 19:14 pocity slovy.
už je to tak dlouho, co jsem nenapsala žádný smysluplný článek. ale když ono je to jaro, a můj život se aspoň na chvíli nasměroval šťastným směrem. a nemám moc náladu psát na blog, asi tak jako nemám vůbec náladu se učit. tak strašně chci už celý týden napsat, ale buď nevím co a nebo mi do toho něco příjde. ale nebudu se omlouvat za to, že na blog nechodím denně, ani za to, že nekomentuju každý článek mých oblíbených blogů. blog je jeden z mých "koníčků", je to radost a uvolňující pocit se vypsat. a né povinnost. navíc jsem si všimla, že téměř všechny ta jarnní nálada přepadla a blog se posunul o jakési místo vzad.
co se událo v mém životě? no já nevím. kdysi, už tomu bude rok co jsem byla nejlepší kamarádka s p. byly to krásné časy. byly to chvíle, kdy jsem cítila, že mě opravdu někdo miluje. ale stalo se co se stalo. a navždy to budu mít v srdci, je to něco jako jizva, kterou mám kvůli ni vyřezanou na noze. i takovou jizvu mám na srdci. zasáhla ho. ale jen tak, jak nejlípe mohla. milovala jsem ji. a užírá mě často to, že za skončení našeho nejlepšího přátelství můžu já. a nedokážu si ani téměř představit co to muselo být pro ni. no a teď je to mezi náma zase dobrý. no sice se snaží držet si trochu odstup. ale jsem strašně šťastná. je mi sní dobře. moc moc dobře. a ani nevím proč, prostě to moje srdce takhle cítí. už jsem jí stihla "ukrást" náramek. jako to dělávám lidem na kterých mi záleží, které mám ráda. "nekradu" jenom náramky, ale i trička, mikiny a tak. takhle jsou pořád semnou. takhle je cítím a takhle mi je to připomíná. v tom náramku je ukrytá nejen její vůně, ale i jakýsi slabý zápach cigaret. pamatuju si jak jsem takhle usínala s tičkem od bývalého kluka. když už jsme u těch kluků. cítím, že je to dobrý i mezi mnou a m. takový správní kámoši jak má bejt. nadávám mu a dělám si z něho srandu, ale nemyslím to vážně. mám ho ráda, ale nějak nemám potřebu to projevovat. do toho štěstí se, ale vždycky něco přimíchá. ať už to jsou lidi co proti mě něco mají, co mi brání bavit se s p. a tak. je mi to fuk. žiju si podle svýho, a nebudu se zařizovat podle nich! co mě, ale štve je kamarádka v. taky ji vadí, že se s ní bavím. nejdříve jsem si myslela, že kvůli toho, že ji kvůli ni nějak zanedbávám, že na ní kašlu a nemám na ní čas. ale nejspíš se ukázalo, že ji tak moc nešlo o mě, ale o p. má ji strašně ráda, a teď už s ní nemůže chodit do školy a trávit s ní čas, protože jsem s ní já. je za to na mě bezdůvodně naštvaná a vypadá, že už ji unavuju a, že už to mezi náma nechce řešit. až to bude mezi mnou a v. dobrý, tak myslím, že už si nemám na co stěžovat. víc už toho tady teď nenapíšu, ale už začínám psát další článek o tom co mi ze dne na den šokem změnilo téměř život. tak užívejte jara jak jen to jde(: