miluju.

paja.

23. april 2011 at 22:27
nevím kde začít. ani nevím co vlastně psát. jediné co vím, že chci psát o někom. o někom komu říkám paja. kamarádka, kterou neznám nijak dlouho. ale kvůli ní jsem toho tolik zažila. prošla jsem si už nenávistí k ní i nejlepším kamarádstvím s ní. je to strašně zvláštní případ citů, které se ve mě zbýhají a které sama moc dobře nechápu. je mi tedy jasné, že ať čte kdokoliv tento článek tak už zezačátku se v něm ztrácí.
přišla k nám na školu nová, odlišná, trochu divná holka. která mě odsoudila už na první pohled. neznala mě a už mě soudila, nejšpatněji jak jen to šlo. možná sem v tu dobu vážně byla dost pitomá. i já jsem odsoudila ji. no a jak šel čas a my se neměly rády, stalo se co se stalo a já už si vážně nepamatuju jak se to všecko tak rychle přihodilo. je směšné jak někdo kdo v tomhle nehraje žádnou roli tohle všecko ví podrobněji než já. ví přesně jak. kdy a proč. ale já ne! nepotřebuju data a další věci. stačí mi pocit a srdce. jednoduše jsme se spolu nějak začali bavit. nejdřív jen jako spolužačky, které o přestávce hrály krváckou hru o střílení se dvacetikorounou do kloubů. a jako rychlostí blesku se z nás nějak staly nejlepší kamarádky.
možná to vyzní moc namyšleně, ale vím, že mě milovala. jako kamarádku samozdřejmně. denně mi dokazovala jak jsem pro ní důležitá a jak jsem pro ní na prvním místě. je to užasné, když vím, že na mě někomu záleží. ale jak říkám, byla jsem pitomá! neříkám, že teď už nejsem. ale v tomhle jsem byla strašná, zneužívala jsem toho. byla jsem zlá. ale i přesto jsem jí taky milovala. vždyť to byla nejlepší kamarádka!
jednou nám takhle hráblo v bedně a my si na nohu vyřezaly různý znaky našeho přátelství. já tam dodnes mám "P." asi čtyři centimetry velkým, nad kotníkem. a ona si na nohu vyřezala "D+P=navždy.!" rány se nestihly ani zahojit a naše nejlepší přátelství skončilo. můžu za to já. bolelo to. jí určitě nepopsatelně hodně! i mě. ale byla jsem pitomá! bolí to i dnes. tak ráda bych se s tím smířila, nějak bych si to chtěla odpustit, ale jak bych mohla? když ona a spoustu dalších lidí mi to odpustit nedokáže. někdy se mi v hlavně samovolně spouštějí takové představy, takové úryvky z té doby. je až neuvěřitelné, že si vzpomenu na něco, co jsem ani nevěděla, že si pamatuju. někdy je to tak živé. tak strašně skutečné. ale už je tomu rok.
a za tu dobu už se v mém životě odehrálo spoustu věcí. teď jsme kamarádky. mám jí strašně moc ráda, ale už to ani při nejmenším není stejný. myslím, že můžu říct, že je to místy přímo až strašný! ona totiž moc dobře ví, jak jsem jí ublížila, a už nikdy nic podobného zažít nechce. a tak si drží odstup. sice jo baví se semnou. ale příjde mi, že se s ní spíš bavím jen já. ona jen odpovídá a neřekne sama od sebe nic co by nemusela. nepříjde za mnou. jen když příjdu já, tak jen tehdy kýve na mé rychlostí světla se valící nezajímavé kecy. někdy mi to uvnitř napovídá ať jí nechám. ať už se sní nebavím. že už nemám právo právo jí zase ublížit. ale já už jí ublížit! no, ale je tu problém, problém týkající se mě, mého srdce, mého pocitu. ten problém je, že jí potřebuju. nesmírně moc! já ani nevím proč, ale cítím, že bez ní to nejde. přála bych si, aby to mezi náma bylo dobrý. vážně dobrý! abychom mezi sebou neměli žádné překážky a aby předemnou mluvila otevřeně a nebyla odtažitá. aby se nemusela bát. přála bych si, aby mezi náma bylo opravdové přátelství.

sarka.

23. february 2011 at 18:56
věřila jsem, milovala. byla jsem šťastná.
když vás všichni opustí, když vás opustí všichni, kterým jste říkali přátelé. zůstanete sami. nevíte co dál, nevíte jak takhle žít. ale pak se oběví, příjde někdo kdo vám pomůže, příjde někdo s kým se dokážete smát, příjde někdo komu můžete věřit! přítel? ona. vážně mě dostala až z totálního dna a za to jí jsem vděčná. každé ráno pro mě přišla, a už začínaly ty výbuchy smíchu a mé rozzářené oči, hlava plná šílených nápadů a život plný štěstí. ve škole s polu, po škole šla ke mě a nebo jsme šli ven, snažili jsme fotit "umělecké fotky" a užívaly jsme si. jí jsem řekla všecko. prozradila jsem jí všecky moje hesla. ukázala jsem jí tenhle blog. řekla jsem co ke komu cítím, co si o kom myslím, prostě jsem jí naprosto důvěřovala, to proto jak moc jsem jí měla ráda. v tu chvíli by mě nikdy nenapadlo, že jednou i ona odejde, jako ti kvůli kterým mi pomáhala. zklamala. vykašlala se na mě. naše cesty se zase rozdělily a já si uvědomila, že ještě neumí mít tak opravdově ráda. má cit asi jako malé nevyzrálé ditě, umí milovat, ale slepě. někdo ji ubližuje, nadává jí a jednou se na ní usměje, pak si hned myslí, jak ji má rád. nevyčítám ji nic. jen mi je líto toho jak je naivní. tolikrát ji už život srazil na kolena, ale ona dál věří všemu. jde dál se stejnýma chybama. i přesto, ale patří do mého srdce. teď jsme jen takové normální kamarádky. ale jsem ráda. ♥

vojta.

21. february 2011 at 19:08
;*
moje zlatíčko, i když vlastně vůbec né moje.
spolužák od první třídy. s ním mám jiný vztah než s kýmkoliv jiným. vždycky byl takový hodný, pomohl mi a rozveselil mě. potěšil mě. trošku se změnil. má v sobě teď více hormonů. říká mi jak mám sexy zadek, jak jsem krásná, a jak ho mrzí, že mě nikdy neměl, svěří se mi o všech soukromch věcech, a pořád mi věří i když jsem to někdy 'trošku' vykecala. plánovali jsme si jaké by to mezi náma bylo, psával mi, jak by si semnou hrál a co všecko by semnou dělal. mu řeknu "dej mi pusu" "pevně mě stiskni" i když jsme jen kamarádi. mám ho vážně moc ráda. protože myslím, že jestli někho dokáže mít rád tak právě on. trošku mě mrzí, že jsem se na něj vykašlala, kvůli jiného kluka i když byl jen kamarád. holky ho vlastně většinou jen vodí za nos. to on si, ale nezaslouží. musím si ho od teď pěkně pohlídat. protože i když bych ho někdy zabila, když se chová jak debil, moc mi na něm záleží! někdy mi příjde, že jsem byla jeho děcký sen, který se mu nikdy nesplnil. prý mě miloval. možná jo, možná ne. nevím, do hlavy mu nevidím.
ps: tuhle fotku mi přísně zakázal zveřejňovat. jenže je to jeho nejlepší fotka co má, a navíc byla focena pro mě, takže smůla. ♥
 
 

Advertisement