pocity slovy.

turisticko-mediální kurz

3. june 2011 at 11:00
zdar všem:) v pátek (před týdnem.) jsem přijela z toho kurzu kde jsem byla. bylo to tam celkem fajn. no i když jsem zezačátku měla smíšené pocity. chtěla jsem napsat dopodrobna každej den kurzu a když už jsem to měla skoro hotové.. bylo to strašně nudné. ani mě samotné by se to nechtělo číst. tak jsem to smazala a píšu stručně. znova. protože účel článku jsou fotky, které jsem tam nafotila a nechci aby na blogu chyběli.
pondělí.
-výjezd v 7.30. - příjezd kolem pěti.
- nejlepší noc.
úterý.-natáčení na pěti stanovištích.
středa.
- tůra na chopok.
- bazén.
čtvrtek.
-natáčení videoklipu.
-bazén.
pátek.-odjezd.

odjíždím.

21. may 2011 at 10:32
v pondělí 23. května odjíždím na slovensko do tater. to kvůli mediálního kurzu kam jedeme ze školou. budeme natáčet reklamy, příběhy a další nesmysly denně několik hodin a pak to budeme sestřihávat a upravovat až do večera. říkala jsem si "bože to bude trapné a strašně nudné." ale ne! bude to děsně fajn. teda aspoň doufám. s verčou máme velké plány. jsme s polu na pokoji a hodláme si to pořádně užít. jen fakt doufám, že to výjde, protože co si pamatuju tak vždycky na jakémkoliv výletu jsme se nějak pohádaly. ale teď to bude něco jinýho. všecko se bude točit jen okolo nás. těch pět dnů se nebudu zajímat o nic jinýho, než o to aby to prostě byl ten nejlepší výlet v historii. tento týden byl takovej děsně naplánovanej. v pondělí jsem šla do lázní na kosmetiku. v úterý jsem šla nakupovat s mamkou. a pak jsme se ještě stavili na pizzu. ve středu jsem šla s verkou na takový pole kde mě vyfotila. viz fotka pod článkem:) a pak jsme šly ještě nakupovat. vybrala jsem si takovej modro-bílý svetřík, který mi v pátek koupil. ve čtvrtek se uskutečnilo další nakupování. tentokrát, ale jídla. to abych tam neumřela hlady. no a v pátek jsme šli do kaufu s verkou pro energy a další takový ty věci bez, ketrých bychom tam asi nevydrželi. teď o víkendu jsem u tatíka. a v neděli si ještě sbalím všecko co potřebuju no a v pondělí v sedum ráno vyjíždíme. mějte se:) pak dám vědět jaký to tam bylo.

hope for tomorrow.

13. may 2011 at 15:12
zase píšu. né nějaké slohy z mýho života, ale spíše krátké poznámky. však je to pořád to samý. sem tam nějakej ten problém. s verčou jsme něco jako pohádané. už to vážně nebylo skoro žádné přátelství. ale teď? teď jí už nemůžu ani věřit. nemůžu jí nic říct. nemůžu se k ní chovat jako ke příteli. tak tak to přežívalo na jakémsi drátku přátelské lásky. ale prostě se něco stalo. nemluvíme s polu. máme jiné životy. nestěžuje si, je ráda. možná je to naivní úvaha, ale má zvláštní oči. teď jsme každá jinde a občas se střetneme pohledy, od tý doby si to myslím. sou to strašné oči! nahánějí mi husí kůži. zrada, zklamání.. ach, už je to tak dávno co jsem o ní mohla říct, že je přítel. neříkám, že mi nechybí, ale však píšu, že jsme teď každá jinde. ona se baví z tou blbkou, kterou nesnáším. ať se s ní baví, nemám jí do toho co kecat. mám pár lidí, s kterýma se teď bavím já. v první řadě je to pája. s tou trávím poměrně dost času, ale vždycky se mezi náma něco stane. sice se pak hned usmíříme, protože nedokážu být s ní pohádaná. potřebuju ji, neskutečně moc! ale i tak jsou mezi tím jakési pochyby. myslím, že semnou není tak ráda jako já s ní. sice jo směje se, ale spíše mě než štěstím. a občas jen tak kouká jinam a přemýšlí. jako bych s ní ani nebyla. občas je s myšlenkama úplně na jiným místě, si myslím. jo, to co píšu je asi trochu pomotané, ale však to nikdo ani nemusí číst. píšu, píšu a tím si to i trochu srovnávám v hlavě. takže pokračuju dál.: maro, tak toho teď neřeším. prý jací jsme nejlepší kamarádi. a když se ho zeptám jak je na tom z jednou holkou tak zakrývá. jako bych měla žárlit. ale já nežárlím. nechci ho, takže nemám důvod. sedíme s polu denně skoro šest hodin v lavici a sotva proberem pět vět. je děsnej bručoun a sem toho názoru, že neumí žít!
sarka. tak s tou si teď mám tolik co říct. denně toho tolik řešíme. pomlouváme, probíráme. máme stejné stavy. ehm. vysvětlení: stavy= dva druhy pocitů. první stav: záchvaty smíchu. druhý stav: totální debka, stres, nervy.. myslím si, že se chápeme, máme v jedné věci podobné pocity. jo, jsme sice každá jiná, ale prostě nevím co bych teď dělala, kdybych jí neměla. jo vím. zbláznila bych se a asi bych skončila cela pořezaná a možná i oběšená. no dobře to zase né, ale prostě chci tím říct, že mi život ulehčuje tím, že existuje. říkám jí toho strašně moc. svěřuju se jí a vím, že se nemusím obávat výsměchu, nepochopení, či absolutně opačného názoru. sice jsme každá jiná, ale to mi nějak nevadí. když už mluvím o tom jak mi nevadí, když je někdo odlišný přicházím k další kamarádce. kiki. je jiná. taková stydlivá. chápe všecko úplně jinak. nijak se neprosazuje, je tichá, taková podle mě úplně opak mě. i tak si s ní občas povídám, kdysi jsme se hodně bavily a pořád je fajn. vojta. tak za tím jsem jeden týden pořád chodila běhat. ale je děsnej nervák a přišlo mi, že to má v hlavě uspořádané nehorázně naivně. to co říkal, to co si myslí, to jak se někdy chová. no někdy bych ho fakt zabila. každopádně včera jsme šli ven. povídali jsme si, fotily fotky a tak. no někdy je fajn, ale je jen otázkou času kdy mě zase naštve.

velkej den.

5. may 2011 at 17:59
v neděli byl první máj. večerní máj, byl lásky čas. znáte to? když se všude mluví o tom jaký je den plnej lásky. jak se říká, že se máte políbit s někým koho milujete pod rozkvetlou třešní. a vy ani při nejmenším nemáte nikoho kdo by o vás měl zájem. no každopádně pro mě to byl jeden z nejpovedenějších dnů za poslední dobu s verkou. pořád se teď hádáme a vždycky se najde nějakej problém. ale ten den sme se nasmáli a padaly brutální hlášky. a nakonec jsme si s "polibkem pod rozkvetlou třešní" poradily po svým.

nevěděla jsem co na to říct, nevěděla jsem jak se vlastně cítím.

13. april 2011 at 15:29
2. dubna jsme já a brácha s taťkou nasedli ráno do auta a téměř nevěděli kam jedem. prý někam za jeho přítelkyni. a já protrpěla šok, že vůbec nějakou má. doufala jsem, že je to nějaký opožděný apríl. zkoušela jsem si vytvořit představu toho, jak vypadá a jaká asi bude. přijeli jsme k nějakému domu a mě došlo, že tohle už asi apríl nebude. překvapilo mě, že vypadala naprosto jinak, než jak jsem hádala. chování jsem na první dojem radši nechtěla odhadovat. časem, že se uvidí. já byla podle mého udkopnuta a to do zadního sedadla, i když jsem tam šla víc než dobrovolně. začala jsem se cítit příšerně, jakože už nejsem ta jediná tatínková holčička. něco podobnýho jsem zažila když se narodil brácha. miluju tatíka, asi nejvíce ze všech lidí na světě a je pro mě nesmírně důležitý. vede mě životem a přísahám, bez něho bych se ztratila, bez něho bych šla jiným směrem. ano, stekla mi slza po tváři. celou cestu jsem nemluvila, ale předstírala, že je všecko v pořádku. přijeli jsme k nějaké restauraci, kde jsme si objednali oběd. byla celkem sympatická a tatík vypadal tak šťastně. k nám byla hodná, a chovalla se jako bychom skoro byli její děti. nechtěla jsem to kazit. a tak jsem se snažila chovat, jak nejlíp umím. nebylo to tak strašný jak to zezačátku vypadalo. no dobře musím uznat, že to bylo dobrý:) ona celá byla úžasná. a já si připadala jako v úplný rodině. jako já, brácha, tatík a nová maminka. jako by to konečně nebylo poloviční. večer jsme přišli k tatíkovi domů a dobelhali se k telce. brácha byl na kompu a tatík pracoval. no a já a ester sme se dívali na superstár. bylo to skvělý. taková pohoda. v neděli jsme obědnali pizzy a šli na piknik do parku. celej ten víkend byl božský. a já doufám, že jim co nejdýl vydrží. protože jsem tím sice ztratila malej kousek taťky. jeho všímavost o mě a ty chvíle kdy se mu vyzpovídávám víc než bych měla. ale získala jsem kousek té úplné rodičovské lásky.

nejspíš to je tím jarem.

3. april 2011 at 19:14
už je to tak dlouho, co jsem nenapsala žádný smysluplný článek. ale když ono je to jaro, a můj život se aspoň na chvíli nasměroval šťastným směrem. a nemám moc náladu psát na blog, asi tak jako nemám vůbec náladu se učit. tak strašně chci už celý týden napsat, ale buď nevím co a nebo mi do toho něco příjde. ale nebudu se omlouvat za to, že na blog nechodím denně, ani za to, že nekomentuju každý článek mých oblíbených blogů. blog je jeden z mých "koníčků", je to radost a uvolňující pocit se vypsat. a né povinnost. navíc jsem si všimla, že téměř všechny ta jarnní nálada přepadla a blog se posunul o jakési místo vzad.
co se událo v mém životě? no já nevím. kdysi, už tomu bude rok co jsem byla nejlepší kamarádka s p. byly to krásné časy. byly to chvíle, kdy jsem cítila, že mě opravdu někdo miluje. ale stalo se co se stalo. a navždy to budu mít v srdci, je to něco jako jizva, kterou mám kvůli ni vyřezanou na noze. i takovou jizvu mám na srdci. zasáhla ho. ale jen tak, jak nejlípe mohla. milovala jsem ji. a užírá mě často to, že za skončení našeho nejlepšího přátelství můžu já. a nedokážu si ani téměř představit co to muselo být pro ni. no a teď je to mezi náma zase dobrý. no sice se snaží držet si trochu odstup. ale jsem strašně šťastná. je mi sní dobře. moc moc dobře. a ani nevím proč, prostě to moje srdce takhle cítí. už jsem jí stihla "ukrást" náramek. jako to dělávám lidem na kterých mi záleží, které mám ráda. "nekradu" jenom náramky, ale i trička, mikiny a tak. takhle jsou pořád semnou. takhle je cítím a takhle mi je to připomíná. v tom náramku je ukrytá nejen její vůně, ale i jakýsi slabý zápach cigaret. pamatuju si jak jsem takhle usínala s tičkem od bývalého kluka. když už jsme u těch kluků. cítím, že je to dobrý i mezi mnou a m. takový správní kámoši jak má bejt. nadávám mu a dělám si z něho srandu, ale nemyslím to vážně. mám ho ráda, ale nějak nemám potřebu to projevovat. do toho štěstí se, ale vždycky něco přimíchá. ať už to jsou lidi co proti mě něco mají, co mi brání bavit se s p. a tak. je mi to fuk. žiju si podle svýho, a nebudu se zařizovat podle nich! co mě, ale štve je kamarádka v. taky ji vadí, že se s ní bavím. nejdříve jsem si myslela, že kvůli toho, že ji kvůli ni nějak zanedbávám, že na ní kašlu a nemám na ní čas. ale nejspíš se ukázalo, že ji tak moc nešlo o mě, ale o p. má ji strašně ráda, a teď už s ní nemůže chodit do školy a trávit s ní čas, protože jsem s ní já. je za to na mě bezdůvodně naštvaná a vypadá, že už ji unavuju a, že už to mezi náma nechce řešit. až to bude mezi mnou a v. dobrý, tak myslím, že už si nemám na co stěžovat. víc už toho tady teď nenapíšu, ale už začínám psát další článek o tom co mi ze dne na den šokem změnilo téměř život. tak užívejte jara jak jen to jde(:
 
 

Advertisement