staré články.

založila jsem si nový blog.

29. april 2011 at 18:59
zdravím:)
tenhle blog miluju, mám ho už celkem dlouho a je tady kus mého života. sice začalo jaro a mě to trochu omrzelo, jsem si jistá, že jen dočasně, jelikož to dělá to počasí a ta jarní nálada. ale pořád píšu. né pořád, ale aspoň jednou týdně se snažím. i na mé oblíbené blogy chodím a čtu jak se mají, co cítí a s čím se právě v životě potýkají. připadá mi jakoby se zrychlil čas. probudím se, jdu do školy, příjdu a hned je zase noc. a do toho všeho si teď všichni začali zakládat blogy na blogspot.com zkusila jsem se tam zaregistrovat. z těží jsem nastavila jednoduchý dess. ale články přidávat umím. a proč vlastně? o tomhle blogu ví lidé z mého reálného života a tak jsem chtěla něco, kde můžu psát bez jakých koliv zábran. nejde mi tam o návštěvnost ani o počty komentářů. nejde mi tam o kvalitu mých článků ani o aktivitu. nejde mi tam vlastně o nic a to se mi na tom líbí. samozdřejmně na tenhle blog budu dál chodit. bude to pořád můj nejmilovanější blog. a tam ten možná časem i zruším. mým důvěrným fs, když budou chtít klidně zdělím adresu. třeba na fejsu nebo si mě můžete přidat na icq [611422044].
k mému životu: nic nového se vlastně neděje a přitom je toho tolik. ester, které jsem věnovala nedávný článek zmizela. ze života. no jednoduše se prostě rozešli. mrzí mě to, ale já jsem s tím nic udělat nemohla. asi už ji nikdy neuvidím. ale nechci na ni zapomenout. no a s ostatníma věcma/lidma/pocity/city/změnami se tady a teď zabývat nebudu. uvidím jakým směrem se to všecko dá a pak to zkusím sepsat.

jarní prázdniny.

21. march 2011 at 19:52

14. - 20. března. jsem měla jarní prázdniny. začátkem týdne bylo hezky, svítilo slunko a bylo příjemně teplo. v úterý jsem šla ven s kamarádem V. už dlouho jsme s polu venku nebyli, a tak bylo fajn si s ním zase popovídat. seděli jsme na jedný z mých oblýbených laviček, smáli se a různě debatovali. ve středu jsme chtělí jít zas. ale počasí nám nepřálo. šla jsem k babičce, která bydlí minutu od nás. jako vždycky jsem se u ní "malinko" přejedla. no a ve čtvrtek si pro mě a bráchu přijel taťka. šli jsme do restaurace a já si obědnala pizzu, na které bylo snad všecko. od vajíčka až po nějaké houby. můj žaludek se totiž ozýval, jak nejhlasitěji uměl. večer jsme se dívali na film a pak přes celej byt pouštěli různý písničky. heh. když si, ale vzpomenu jak jsem si v koupelně tančila takový děsně sexy tanec jako by mi bylo pět, no a už mi rudnou tváře, jak to bylo trapný. ale hlavně, že jsem se měla fajn! v pátek to všecko nějak rychle uteklo. večer začalo sněžit a já se šla projít s tatíkem ven. bylo to naprosto báječný. sníh, který mi už pokrýval celou hlavu a rozpouštěl se mi na nose se pomalu, ale jistě hromadil. povídali jsme si a procházeli "městem". je vážně úžasný mít tátu jako je on. v sobotu ráno to naopak všechno hrozně trvalo, to balení a vypravování. anó. po delší uvaze se rozhodlo, že ještě pojedeme na snowboard. no a konečně jsme seděli v autě, nabalení a spocení. po asi hodině cesty jsme dorazili. měla jsem strašný problém vyjet na pomě. a i když mi to jindy šlo, teď jsem padala pořád dokola. stejně je to, ale nepopsatelný pocit, když svištím po kopci, vyřízená, vysmátá, a naprosto volná. asi okolo šesté jsme se vrátili konečně domů. hodila jsem svým unaveným tělem na gauč. a čekala než tatík uvaří steaky. v osum hrála superstár. na telku sem se dívala asi do dvanácti, protože mě tam pak zaujal ještě jeden film. no a v neděli už jsme jeli domů. byl to celkem příjemný týden. užila jsem si poslední zimní chvilky. a konečně začalo jaro. snad se všichni začnou usmívat. snad se všecko začne obracet k lepšímu. snad už ta zimní nálada odchází.

chvilka zasnění a plánování nedaleké budoucnosti.

14. march 2011 at 14:36
nesnáším změny. a proto tolik vyvádím když se mi něco v životě změní. když někdo odejde. když někdo zklame. no, ale i přes všechen ten strach ze změn chci udělat nějakou změnu se sebou. nejspíš jen ve vzhledu. možná i v něčem uvnitř. chci blonďatou afinu. konečně se mi podařilo mamku přemluvit a nabarví mi ju, snad. no ale chtěla bych celý vlasy trochu zesvětlit. to prý nepřipadá v úvahu. takže to později. chci se zase nechat ostříhat. tentokrát né u mamky, ale u nějaké kadeřnice. mám z toho, ale životní trauma. protože jak jsem byla malá tak mi mé krásné dlouhé vlásky téměř oholili. a vypadala jsem jak kluk. od tý doby se kadeřnicím vyhýbám. ale už mě nebaví to mamčiné nedokonalé stříhání, takže se musím překonat. dál chci pierc. už mám čtyři dírky v uchu, ale přece jen jsou to náušnice. takže chci piercing pod ret. ale to mi nedovolí. je to jasný. i tak ho, ale prostě děsně chcíí, i když mi to asi nebude slušet. až budu mít vymakaný břicho, chci i do pupku. to by mi myslím dovolit mohly. no a nakonec bych chtěla tatto. ještě přesně nevím kam a ani nevím co, ale něco jako "láska" na nohu a nebo na krk. jo a ještě styl. mám takový nějaký svůj vlastní. ale chtěla bych se do toho více ponořit. být spontání a sama sebou. sou to sice změny, které nebudou jen tak ze dne na den, ale v životě bych si je chtěla splnit. a baví mě takhle dětinsky si plánovat do budoucna. to mě napadá, že už mám úplně rozplánované letní prázdniny. je mi jasné, že z toho víc jak polovina zřejmně nevýjde. ale i tak mě to hřeje u srdce. třeba jako, že pojedu do francie, vyfotím se u ajfelovky a potkám rozkošnýho francouzne. že se letos totálně opálím, že budu prodávat zmrzlinu a tím si vydělám jakejsi menší podíl. že pojedu na tábor se svou skvělou kamarádkou, že si to parádně užijem. že zažiju nějaký románek, a pak si budu vylejvat srdce opravdovýmu příteli. že s v. pojedeme na chatu, kterou budeme mít úplně pro sebe a budem chodit na procházky do lesa. že prázdniny mi nebudou připomínat ty minulý a nedostanu se z toho zase na dno. že budu chodit na bazén a na brusle, že na mě budou mít lidi čas. že tohle budou ty nejúžasnější prázdniny v historii světa a že to všecko budu mít zaznamenáno na fotkách. ale jak by jeden frajer, no tedy m. řekl: chtít můžeš. a tak teda dopisuju článek o tom co všecko jak malý děcko chci a u toho se sbírám k zubaři, kterýho jsem ještě nikdy neviděla, ale nebojím se. jen nechci žádný vrtání zubů a blomby.

už ani nevím na kolik filmů sem se stihla podívat.

10. march 2011 at 15:32
jak já říkávám "hlava už mi jde okolo planety." celý týden marodím doma. v jednom kuse se dívám na nějaký filmy. a že už jsem toho stihla. všecky díly divokých slepic, pár z superstár. smrt on-line. milý johne. nezapomeň na mě. proměnu. ramonu. itálský prázdniny. nikdy to nevzdávej. na svatýho valentýna. už ani nevím co ještě. z toho mě nejvíce zaujaly dva.

nezapomeň na mě.
v hlavních rolích hrají Robert Pattinson "tyler" a Emilie de Ravin "ally". líbí se mi na tom, že to není žádná pohádka s hepyendem. ale, že je to film opravdu o životě. před deseti lety ally zavraždily na vlastní oči matku, vyrůstá z otcem. odmítá jezdit metrem a jíst moučníky až na konec. "proč by to nejlepší mělo zůstat jako poslední? třeba se toho už nedočkám." tylerovi zemřel bratr. tedy spáchal sebevraždu, v den svých dvacátýchdruhých narozenin. tyler ho našel. a pořád se se smrtí bratra nedokáže srovnat. má sestru. malou umělkyni. je fajn, že se jim táta snaží zařídit budoucnost. ale na co jim je? když světu vládne přítomnost. tyler a ally se do sebe brzo zamilují. a přes všecky komplikace a tíhu života se všecko začíná zlepšovat. ale je 11. září 2001 a zaútočí na dvojčata, kde je právě tyler. tím končí film. lidi jsou odlišní. někdy trochu a někdy víc. svět je nechápe. tu odlišnost, "originalitu", pohrdavost a nechápavost v sobě cítím i já. život takové lidi zavrhuje a i když to někdy bývají umělci a podobně, mají těžký život, a vším si musí projít téměř sami. film mě fascinoval. a i když sem ho chápala možná jinak, než jak byl natočen, né že by mi otevřel oči, ale ani mě nezaslepil jako všecky ty dokonalé životy, plný štěstí, slavy, lásky a talentu jako v ostatních filmech.

milý johne.
další velmi krásný film. o vojákovi johnovi a
savannah. za dva týdny se do sebe naprosto zamilují, ale pak john musí na dva roky pryč. píšou si dopisy a všecko je to děsně krásný, až jednou
savannah nenapíše dva měsíce. zasnoubila se a nakonec vdala, i přesto všecko jak moc johna miluje. přemýšlím, že to musí být strašný zamilovat se do vojáka a pak bez něho tak hlouho trpět, bát se. ale musí to být krásný, silný, ta láska, to štěstí, to když se zase vrátí. jenže co když se nevrátí? nedokázala bych to. a nebo možná jo. možná bych si na chvíli chtěla zkusit jaký to je milovat vojáka. možná bych si chtěla na chvíli zkusit být vojákem, změnit se, bojovat za svět.


kežby simulace.

7. march 2011 at 18:38
víkend byl úchvatný. no fajn, to zas ne. ale bylo skvěle. myslím, že to byly nejkrásnější chvíle za celý tenhle rok. konečně jsem neseděla doma. venku bylo pěkně, svítilo slunko a nebylo ani nijak zima. domluvily jsme se s v. a vyrazily na brusle. dívali se na nás sice jako na blázny, po zemích se pořád válelo plno kamínků, ale cítila jsem se šťastná. smála jsem se a užívala si života i když se mi zezačátku chtělo strašně spát. k večeru už jsme vážně nevěděly co děláme. tančily jsme a skákaly do rytmu nějaký velmi moderní písničky "malo malo, pomalo." leželi jsme na zemi a nevadilo nám co si o nás budou myslet. je to vážně kamarádka. ♥
tý fotce se směju ještě teď. protože sme se hádaly kvůli toho kdo dal komu pusu. já jí ne! to ona byla moc blýzko:D ona mě ne! to prý já jí. no každopádně z toho pak byla rvačka. byl to prostě boží víkend.
včera večer jsem se odebýrala téměř usínající od superstár. a pak sem skoro mrtvá zalehla do svý milovaný postele. ráno mě probudila ukrutná bolest kostí. křeče v břichu a nevolnost. chtěla jsem jít do školy, ale bylo mi jasný, že to nepude. takže teď jsem marod, doma. ležím v posteli a čučím na různý filmy. štve mě to, protože bych radši simulovala, než aby mi vážně bylo takhle.
víc toho nebude, nebaví vás to číst. a už nemám sílu psát. jen se podívám na blog mých oblíbenců a jdu si zase lehnout. pak si dám sprchu a chvíli vydržím u hvězdný pěchoty.

váš nemocnej

miluju psaní, blog je můj život.

27. february 2011 at 12:59
chtěla jsem mít blog navštěvovaný třistakrát za den. chtěla jsem mívat padesát komentářů k článkům. chtěla jsem být jedna z těch uznávaných blogerek. chtěla jsem prostě patřit mezi ty slavné dívčí blogy. ale už jen ta představa, že budu na blog cpát takový ty věci jako návody a rady jak se malovat či jak mít skvělou postavu, nejnovější modní trendy, nebo jak na kluky a podobně. né. díky, vážně nechci. takové blogy mi nic neříkají, takovým blogům se téměř vyhýbám. takový blog rozhodně mít nechci! stačí mi šestkrát menší návštěvnost, stačí mi pár komentářů/názorů opravdu k článku.
píšu.. co mám na srdci, co mám v hlavě, píšu co mě trápí, co miluju a co nesnáším. jsem upřímná a otevřená a toho se nevzdám! stačí mi domění, že mé články někdo čte, že to někoho zajímá, že se tady vrací a čtou znovu. možná bych chtěla víc, ale stačí mi to. psaní miluju. a blog mi umožňuje podělit se o své myšlenky. proto je to můj život. a rozhodla jsem se tomu i trochu svůj blog přizpůsobit. smazala jsem menu. ale odkaz "blog is my life" pod záhlavím ukazuje všechny rubriky. už nemám galerii s fotkama. ani k článkům už své fotky přidávat nebudu, jen někdy. a fs mám od toho, aby psali komentáře k článku a né jen odpovědi na můj komentář, nebo dokonce jen "hezké" "jak se máš?". proto chystám třídění.

no a teď ještě stručně k mému životu. z pátku na sobotu jsem spala u V. bylo to fajn, zas ty naše hovadiny a výbuchy smíchu. popcorn po celým pokoji. big shock a redbull zachvíli vypitej. v noci výprava celým bytem pro kakao. a film "satan přichází". usly jsme okolo čtvrtý ráno. a odpoledne šla ještě k nám.

pevně mě obejmi, prosím.

25. february 2011 at 14:36
být pevně svírán v náručí je jedna z nejkrásnějších věcí na světě.
byly časy kdy jsem se denně s každým objímala snad desetkrát. s lidma co pro mě hodně znamenají, ale i s lidma, které téměř neznám. všecko to vzniklo z účasti "objímacího dnu" na fejsbuku. bylo to fajn, takový příjemný pocit. v tu dobu jsem vůbec byla celá šťastná. měla jsem plno kamarádu a dalo by se říct, že jsem patřila k těm oblíbeným. jednou, to už si ani nepamatuju kdy a jak, sem si z toho všeho dala pauzu. zůstavala jsem ve třídě a nedostala jsem se k lidem, které jsem tolik toužila zase obejmout. svět se nezastaví, jde stále dál. jakoby na mě všichni zapoměli. ale nevadilo mi to. trávila jsem čas jen s těma co mám vážně ráda.
pamatuju si den, to jsem byla úplně "happy", protože jeden můj kamarád, strašně roztomilý a krásný(: mě vážně asi padesátkrát obejmul. ale zrovna od něj to bylo tak boží. obejmul mě a pevně stiskl. tak krásně voněl a hřál. vážně tenhle pocit miluju. připadalo mi to jako celá věčnost. a přitom to bylo tak děsně krátký. ještě, že to bylo znovu a znovu.
nemám ráda ty napodobeniny obejmutí, které spočívají v tom, že kluk holku neobejme, ale užije si její zadek. je to možná divný, ale prostě je to o ničem. jak si to pak mám vychutnat? když mi to příjde jako jen příležitost šáhnout si a uspokojit své hormony. bohužel mě takhle dva kamarádi obíjmali.
ale nakonec přešly i ty časy objímání s nejbližšíma. chybí mi to. sem tam někoho popadnu a pevně obejmu. sem tam někdo obejme mě. ale není to denně. není to tak často jak potřebuju. hodlám to změnit. jenže už mi to nepříjde tak přirozený jako kdysi.
nechápu jak jsem zrovna o tomhle tématu mohla napat článek. ale leželo mi to nejen na srdci, ale i v hlavě. a jsem ráda, že jsem to dokázala napsat slovy.

víkendovská kaše.

20. february 2011 at 18:16
debil.
všecko je vlastně stejný. i když úplně jiný.
příjde mi, že tady píšu pořád to stejné. a přitom se toho tolik změnilo. možná ne. já nevím, nevyznám se ve světě. mám teď všeho dost, všecko mě štve. "Máš tak strašně dospělácký problémy." řekla mi moje puberťácká matka. no a co? tak se prostě nechci zabývat problémy, co za to nestojí.
přemýšleli jste někdy nad tím, že za minutu už nemusí být nic? všichni strašně pospíchají, trápí se, marní životem. ale kdykoliv kohokoliv může srazit auto, nebo cokoliv jiného, kdy něčí život může prostě skončit. ať nás nebo někoho blízkého. představa, že se s někým pohádám, a pak zemře a já se s ním neusmířila je hrozná. a nebo když umře někdo, komu jsem nestihla říct, jak moc ho mám ráda. ale ten pocit umřít, bych chtěla zažít. jo vím, zažiju. ale prostě pak se zase vrátit, jen vidět komu na nás vážně záleželo, kdo se kvůli toho trápí a tak. chtěla bych vidět kdo se jen přetvařuje, komu by to bylo fuk, či dokonce kdo by za to, že sem umřela byl rád.
v pátek jsem si začala psát něco jako tady na blogu pod názvem "život" takový reálný, hrubý a tužkou psaný sešit. vždycky když mě něco žere. něco z čeho se potřebuju vypsat tak to tam napíšu, je to vlastně opravdu jako tady, jen je to moje osobní/soukromé. nikdo to nečte a ani číst nebude, nikdo k tomu nic neřekne, nikdo neví o tom co sešit obsahuje. za to tady si to může přečíst kdokoliv. i tak jsem, ale naprosto upřímná a otevřená, mnohdy víc než v realitě. ehm. tenhle článek mi připomíná nějakou kaši. s kakaem? se skořicí? hlavně bez másla prosím! bude to asi tím, že to už spisuju celý víkend, po kouskách. pokaždé se cítím jinak, pokaždé mám něco jiného v hlavě. a potom to takhle dopadá.
pako.

smích, který zakrývá pláč?

16. february 2011 at 18:41
;*
jednou pro mě budeš plakat, jako já plakala pro tebe. jednou ti budu scházet, jako jsi ty scházel mě. jednou mě budeš potřebovat, jako já potřebovala tebe. jednou mě budeš milovat, ale já tebe už ne.
možná kruté pro někoho, kdo vám byl vším. možná naivní pro někoho, pro koho jste nebyl ničím. i přesto si to strašně přeju! aby mě m. chtěl mít! aby po mě toužil, aby se kvůli mě aspoň trochu trápil, abych mu chyběla a abych mu nedala aspoň trochu spát. stejně, ale nikomu nejde o to kdo sem. co mám uvnitř. kluci by mi jenom šahali na zadek a holky se jen přetvařují. příjde mi, že se všichni strašně dělají. příjde mi, že ze sebe lidi dělají někoho kým vůbec nejsou.
"možná jen chceš aby tě všichni viděli se smát. možná chceš aby to vypadalo jak jsi šťastná" nejdříve jsem si myslela jaká je to strašná hloupost, když mi to tatík řekl. že tohle já přece nedělám. ale pak mi došlo, že i když jsem nejvíce upřímný človek, kterýho znám, asi to vážně někdy dělám. někdy zakrývám všecko to trápení a smutek v sobě. k čemu by mi bylo plakat? stejně to nikoho nezajímá. tak radši budu dělat, že jsem šťastná. pak tomu totiž věřím. pak se sice tak jinak, ale i přesto cítím trochu šťastná.
citím se nějak starší. jako bych trochu dospěla. jako bych už toho o životě věděla strašně moc. ale nechci se tak cítit. pak totiž nemůžu zklamat. pak odemně lidi očekávají víc. a já nemůžu dělat chyby. prý jsem, ale hodnější a nemyslím jenom na sebe. ale za to mi příjde, že celý svět jenom na sebe myslí. po dlouhé době se zase bavím skamarádkou p. která mi v životě strašně chyběla. mám ji ohromně ráda. ale jsme každá jiná. no a dneska jsem se ji vyzpovídala. cítila jsem jako bych pro svět něco znamenala, jako by někomu na mě záleželo, jakoby někho konečně poslouchal moje problémy. necítila jsem se konečně tak prázdná jako vždycky. bylo mi fajn.
pako.

V̶a̶l̶e̶n̶t̶i̶n̶e̶D̶a̶y.

14. february 2011 at 18:12
pako.
nikdy. nikdy. nikdy se nevzdávej.
o víkendu jsem byla u tatíka. miluju tu jeho energii, která okolo něho koluje. miluju ty jeho optimistické řeči, které dodávají sílu jít dál a žít. prej, že "nikdy. nikdy. nikdy se nevzdávej." má to něco do sebe. něco co mě v životě žene dál přeze všecko. dodává mi to sílu a odvahu. pro mě je něco jako citát, ale z mé hlavy do života spíše "Život je jen sázka. Neprohrávám. Nebojím se. Když věřím dokážu všechno."
dneska je 14. 2. 2011. tedy valentýn. co s tím, ale všichni máte? den jako každej jinej. a tolik povyku u toho. říct někomu mám tě rád. můžete přece každý den. no jo možná jsem jen trochu zklamaná z toho, že nikoho nemám, z toho, že jsem tenhle den sama. ale to spoustu dalších lidí. stejně si, ale za svým nazorem stojím. jako vždycky.
miluju svůj blog. vážně, je to můj druhý život. snažím se jak nejvíce umím. snažím se být nejlepší. nějak teď moc nechci rýpat do dessu protože se mi tenhle moc líbí. jsem spokojená. ano, myslím, že si s blogem nevedu špatně. mimochodem chtěla bych strašně moc poděkovat lidem, kteří napsaly názor na téma úspěšný bloger. vážím si těch dlouhých komentářů co za něco stojí, vážím si toho, že jste si udělali čas a něco napsali. ne jen k tomu článku, ale i k spoustě dalším. někdy si říkám, že kdyby zrušili blog, nevím co bych dělala. no jdu se podívat na blog mých zlatých. mějte se.
pako.
 
 

Advertisement